V nemocnici pod Petřínem je k vidění smutný obrázek české mládeže
V Česku je jediné odvykací centrum pro děti závislé na drogách. Nejmladšímu dítěti, které tu léčili, bylo šest let. Chlapec byl závislý na heroinu. Naučil se píchat si heroin od sourozenců. I to je důkazem, že u nás máme větší problém s drogami u dětí, než se zdá. Jen se o tom příliš nemluví.
Na chodbě sedí uplakaná čtyřicátnice s nakrátko ostříhanými vlasy a vedle ní se s roztaženými koleny válí její o dvě hlavy vyšší syn. Zatímco ona žmoulá mokrý kapesník, on má typický pohled čtrnáctiletého výrostka v duchu "a vy mi taky můžete".
"Jdete na příjem? Sestřička si vás hned vyzvedne," usměje se na ně primář Marian Koranda, šéf Dětského a dorostového detoxikačního centra pražské nemocnice pod Petřínem. Jediného místa u nás, kde se léčí ze závislosti na drogách školáci.
"Pervitin," komentuje pak stručně setkání na chodbě primář. "To poznáte podle typických pohybů, stavu pleti, výrazu obličeje." A právě děti a dospívající závislí na pervitinu tvoří 80 procent všech pacientů. Třináct až patnáct procent jsou děti těžce závislé na marihuaně a zbytek je alkohol a všechny ostatní drogy.
Několik dat
Čeští šestnáctiletí mají největší zkušenosti s drogami v Evropě. Nějakou nelegální látku vyzkoušelo 46 procent - a z nich každý jedenáctý školák má zkušenost s tvrdými drogami.
Třetina si vzala nějakou nelegální látku opakovaně.
Za posledních 12 let se počet dětí užívajících jak konopí, tak tvrdé drogy zdvojnásobil.
Z legálních drog pilo alkohol nejméně jednou 90 procent školáků požití alkoholu v kombinaci s léky, přiznalo 18 procent českých školáků.
Dětské odvykací centrum existuje šest let. "Trvalo rok, než se podařilo u pojišťoven probojovat, že je u nás něco takového nutné. Tato republika se totiž tváří, že u nás není problém s dětskou závislostí. Teprve když je někomu osmnáct, tak najednou je tu spousta závislých lidí, kteří končí v psychiatrických léčebnách. Ale že 95 procent závislostí vzniká už léta předtím, to dlouho nikomu nedocházelo," říká primář Koranda. A sype z hlavy příběhy dětí: dva sourozenci, dvojčata, patnáct let, na heroinu. Ruce rozpíchané. Jen matka si ničeho nevšimla rok a půl. Teprve když se sama nabodla na jehlu zapíchnutou v toaletním papíře, pochopila, že se něco děje. Kluk, čtrnáct let, dva roky těžce závislý na marihuaně. Všechno mu bylo jedno, škola ho nezajímala, rodiče taky ne, ani léčba. "Co s tím? Někdy nenaděláte vůbec nic," krčí rameny Koranda.
Drogy zkusila polovina dětí
Statistika ESPAD, což je celoevropské šetření mezi několika tisíci školáků v každé zemi, říká, že zkušenosti s nějakou nelegální drogou má u nás každé druhé dítě. Přesně: 46 procent. Jistě, zkusit v šestnácti, jak chutná marihuana, je dnes skoro normální a ještě to neznamená, že se z puberťáka stane feťák. Jenomže každé třetí dítě u nás má opakovanou zkušenost s drogami - tedy kouří trávu běžně nebo pravidelně berou pervitin či si třeba píchají heroin. "Podle mých zkušeností ty statistiky odpovídají skutečnosti. Třetina šestnáctiletých něco bere," sděluje primář Marian Koranda.
Pro Česko to znamená nelichotivé prvenství. Podle statistik ESPAD naše děti vedou celoevropský žebříček jak ve spotřebě marihuany, tak pervitinu či alkoholu. A co hůř: za dobu dvanácti let trvání programu ESPAD ve většině zemí došlo ke zlepšení drogové situace u dětí. "Výjimkou je Česko a Slovensko," konstatuje zpráva.
Přesto se ročně v petřínském odvykacím centru léčí jen 300 dětí. To je za šest let existence celkem 1 800 jedinců. Víc zdejší kapacita nezvládne. Největší nával přitom bývá po prázdninách. "Drogy totiž málokdy odhalí rodiče, problém se většinou provalí až ve škole. Takže přijde říjen a praskáme ve švech," vypráví lékař Koranda. Ambulancí v "jeho" nemocnici pod Petřínem však ročně projde dalších několik set zdrogovaných dětí. Ty tady však přečkají jen akutní fázi intoxikace a jdou domů. "Podobná čísla mají i v ostatních regionech, kde tyto děti nejčastěji končí na metabolických jednotkách nemocnic. Tam jim ale pomohou jen dostat se z akutního předávkování a pustí je zpět. Jde pouze o detox, nikoliv o léčbu jejich závislosti," upřesňuje primář Marian Koranda.
Tyto děti se pak buď neléčí vůbec, anebo končí v diagnostických ústavech, které však neprovozují specializovanou terapii na odvykání drog, takže po návratu školáci znovu padají do vyjetých kolejí. "Když jsme před šesti lety centrum zprovoznili, mysleli jsme, že budeme přijímat experimentátory, kteří drogu jednou dvakrát zkusili," pokračuje ve výkladu Koranda. "Jenže praxe je úplně jiná. Podcenili jsme skutečnost. Problém s drogami u dětí je větší, než jsme si tehdy uměli představit. Experimentátory prakticky vůbec nebereme, protože nám kapacitu stihnou plně vytížit ty tvrdě závislé děti." Do drog přitom často padají dívky: "Holky tvoří 75 procent našich klientů. Proč? Mají k drogám mnohem snazší přístup. Buď chodí s dealerem, nebo s někým závislým a drogu od něj dostanou. Ony si ty drogy zkrátka vyspí."
Dívku, která je rok a půl na heroinu, i nezkušený člověk pozná na první pohled. Hubená, velmi špatná pleť se zanícenými boláky, těkavé pohyby. Je deset dopoledne a v nemocnici pod Petřínem takových slečen postává kolem várnice s čajem šest. Mají přestávku v terapii a šly se napít.
Jejich pobyt tady, stejně jako pobyt závislých kluků, vypadá následovně: V první fázi jde o detoxikaci organismu. To je zdravotní část, aby se droga vyloučila z těla. "Druhá část je motivační, šitá na míru každému dítěti. Znamená to, že se je snažíme motivovat k životu bez drogy. Samozřejmě, že během těch dvou týdnů u nás nejde udělat nějakou závažnou psychoterapii. Ale jde o to, nakopnout to dítě, aby si uvědomilo, že má problém," sděluje MUDr. Koranda. Probíhá to mimo jiné tak, že si lékař s dítětem na chvíli vymění roli. Lékař hraje dítě a dítě svého rodiče, který se snaží přesvědčit doktora, aby nebral drogy.
"Říkají mi: Neber to, vyhodí tě ze školy, čím budeš... A já krčím rameny a odpovídám to, co obvykle rodičům říkají oni: No a co, tak mě vyhodí, to je mi jedno... Je na tom dobře vidět, že rodiče prakticky nemají šanci přesvědčit potomka, aby drogu nebral. Nemají žádný pádný argument, proč by to neměl dělat. Dítě jim všechny vyvrátí. I proto je tak těžké děti úspěšně léčit."
Třetí část je doléčovací a probíhá ambulantně. Dojde-li k ní a dítě na léčbu dochází, je to úspěch, protože chce se závislostí něco dělat. "Léčit děti je těžší než dospělé. Děti se u nás ocitají nedobrovolně, tedy bez motivace vyléčit se. Dospělý, když se jde léčit, tak jde dobrovolně. Uvědomuje si, že má problém, a chce s ním něco dělat. Dítě ne. Snažíme se proto, aby si děti přiznaly: Ano, jsem feťák,mám problém. Ony totiž přicházejí s tím, že problém mají všichni okolo. Ne ony samy," popisuje primář Koranda. A koneckonců je to pravda: jejich závislost vadí škole, rodičům, sociálním kurátorům. Jim ne. Jim droga vyhovuje.
Terapie probíhá formou skupinových nebo individuálních sezení. A kromě toho si děti hrají. "Klademe velký důraz na ergoterapii, muzikoterapii a další volnočasové aktivity, protože při nich se děti víc otevřou," informuje Koranda. Také díky tomu možná pochopí, že i život bez drogy má smysl a je zajímavý.
Teprve druhý pobyt bývá úspěšný
Přesto napoprvé léčba obvykle nemá úspěch. Děti po týdnu mají pocit, že už všechno slyšely. A že to zvládnou. Vrátí se mezi svou partu - a selžou. "Teprve pak jim dojde, že drogu samy nezvládnou. A přijdou k nám znovu. Proto naše propouštěcí zpráva končí slovy: Při očekávané opakované hospitalizaci..." přibližuje typický vývoj primář Koranda.
Děti na drogách přitom nebývají z nízkých sociálních skupin nebo z rozvedených rodin. Problémy mají naopak nejčastěji děti, kde je rodina zdánlivě normální. "Ale při pohledu zblízka tu vedle sebe žijí dva rodiče, kteří si nemají co říct, každý má svůj život, jenže zůstávají spolu třeba kvůli hypotéce," uvažuje lékař. Droga je pak voláním dítěte o pomoc. Podvědomou prosbou: Mluvte spolu kvůli mně...
Kromě toho se objevil nový fenomén: rodiče závislí na pervitinu a heroinu mají stejně závislé děti. "Nikdo neví, jak je léčit, protože tady veškeré argumenty, proč by droga měla být špatná, selhávají," podotýká Koranda. "Neumíme jim pomoct. A to přesto, že jinak je naše úspěšnost léčby vysoká, 86 procent, což je skoro lepší než v obdobných centrech v zahraničí."
Generaci "Husákových dětí", která měla po revoluci jako první u nás neomezený přístup ke drogám, zkrátka dorůstají děti, jež neznají jiný život než ten s drogou.
Alkohol to umocňuje
A ještě něco je podle šéfa pražského dětského detoxikačního centra časovanou bombou u českých dětí. Alkohol. "Máme tu děti, i dívky, které běžně udělají patnáct šestnáct piv denně, ale rodiče mávnou rukou: To je toho, to já jich v jeho věku zvládl i osmnáct," vypráví MUDr. Koranda. "Vadí mi, že se u nás tak neskutečně bagatelizuje problém alkoholu u dětí. Přitom je to něco, co skrytě kvasí ve společnosti. Je to doutnající problém, který s plnou silou vybuchne za pár let," rozhořčuje se primář. "Vždyť ani nemluvíme o tom, že u nás je více než 700 tisíc lidí závislých na alkoholu. To je každý desátý dospělý!"
Problém alkoholu je jasný: naše společnost je k němu přespříliš tolerantní. Jenže proč české děti mají tak blízko k nelegálním drogám? Odborníci se jednoznačně shodují: selhává stát. "U nás úplně chybí prevence. Ty děti nemají důvod nebrat drogu. Navíc v situaci, kdy se prakticky každá celebrita veřejně chlubí, že hulí, děti nemají pocit, že by dělaly něco špatného. Naopak," poznamenává primář Koranda. "Vůbec se nemluví o tom, jak je marihuana pro nezralý mozek nebezpečná. Hodně se zapírají její silné psychotizující účinky. Přitom její kuřáci mají až trojnásobně větší riziko vzniku schizofrenie. To není jen tak neškodná cigareta. My tu denně vidíme, jak vypadají těžké případy dětských závislostí na marihuaně. Těm dětem je všechno jedno. I léčba."
Totéž si myslí další odborník na drogy, šéf Národního monitorovacího střediska pro drogy Viktor Mravčík: "U nás prakticky neexistuje prevence. Není tu žádný koncepční program boje proti drogám. Rada vlády sice před dvěma lety připravila Národní akční plán boje proti drogám, ale nebyl přijat. Chyběly peníze na všechny ty aktivity. A teď jsme v ještě větší krizi, ještě víc se šetří, takže si nedělám iluze, že by v dohledné době mohla nějaká ucelená prevence začít fungovat." Přitom podle Mravčíka zahraniční zkušenosti dokazují, že má smysl investovat do prevence: "Například když ve Francii otevřeli síť dvou set padesáti poraden, kam mohou uživatelé drog zajít a kde jim pomohou dostat se k léčbě, projevilo se to na poklesu závislých lidí. Nebo Irsko před pár měsíci rozjelo velkou kampaň se zaměřením právě na děti a mladé lidi, včetně Facebooku. Jen u nás - nic."
Zdroj: www.idnes.cz